Život je krásný
Tento italský film z roku 1998 získal 3 Oscary, a já si po zhlédnutí říkám - jenom? To, že mě nějaký film totálně dostane tak, že mi návrat do reality nějakou dobu trvá, se mi stává, řečeno slovy dr. Chocholouška, maximálně jednou za deset let. A tomuto filmu se to povedlo dokonale. A to naprosto nečekaně a bez varování.
Píše se rok 1939, a italský číšník židovského původu Guido se vydává do města, pracovat do hotelu svého strýce. A hned úvodní scéna je skvělá. Guido se kvůli nefunkčním brzdám nezvladatelnou rychlostí řítí z kopce, stojí v autě a snaží se rozehnat dav. Ten ale čeká nějakého nacistického potentáta a Guidovo mávání bere jako hajlování a nadšeně mu mává. A v podobném crazy duchu se nese celá první půlka filmu.
Při opravě brzd se seznamuje s princezničkou, mladou učitelkou Dorou. S tou se pak setkává v mnoha kouzelných scénách, které jsou prodchnuty elegancí a vtipem, kdy Guido z každodenního shonu vytáhne kousek poezie. Díky pečlivému načasování jeho kousky vypadají jako malé zázraky. Například klíč hozený od Marie, výměna klobouku a další. O Doru se uchází i místní vysoký městský úředník, kterého si Guido znepřátelil hned první den, malou nehodou s vajíčky. A únos Dory ze zásnub, nebo co to bylo za slavnost, mu na popularitě nepřidal. Zvlášť, když to bylo na zeleném židovském koni.
Jak již bylo řečeno, Guido pracuje jako číšník v nóbl hotelu, kde má příležitost svůj šarm a nápady uplatnit. Také se setkává s německým doktorem, se kterým si dávají hádanky a Guido na ně přichází mnohem rychleji a lépe. A vypadá to, že si ho doktor za to přinejmenším váží. Ale i v této, jinak laskavé části filmu probleskují hrůzy počínající druhé světové války, třeba početní úvaha o tom, kolik by se ušetřilo eliminací kriplů od sedmileté holčičky z říše.
Střihem po únosu Dory se ocitáme cca o pět let později, kdy mají Guido a Dora synka Giosue. Guido a Guisue jsou odvlečeni do tábora kvůli svému původu, Dora dobrovolně nastupuje do vlaku. Guido maskuje před synkem krutou realitu hrou k jeho narozeninám, kde je hlavní cenou opravdový tank. Při prohlídce se setkává i s doktorem, který se tváří tajemně a chce mu něco říci. Guido si dělá velké naděje, ale ukáže se, že jenom potřeboval poradit s hádankou. S Dorou se nesetkává, ale využívá každé drobné příležitosti ukázat ji svoji lásku. Jednou se mu třeba podaří, i se synkem, odvysílat pozdravy princezničce.
Blíží se konec války a Němci se snaží zlikvidovat všechny stopy. Guido se vydává v přestrojení do ženské části, aby našel Doru a snaží se schovat a zachránit sebe i Guisue. Bohužel je odhalen a zastřelen, ale Dora i Giosue přežívají, a Giosue se dokonce sveze americkým tankem - vyhrál hru (a až mnohem pozdě pochopí, co vlastně vyhrál). O tom, zda by přežil i otec, kdyby ... můžeme jenom spekulovat. A to, že film nekončí happyendem šťastné rodiny sice zamrzí, ale o to silnější je celkové vyznění.
Kromě silného děje film zaujme atmosférou a zpracováním. Oč je první půlka laskavější a elegantnější, o to je druhá krutější. Skvělý je i hlavní představitel, Guido, jehož šaškárny, elegance, šmrnc a pohotové nápady stojí za to. Dělá ze sebe kašpara i v táboře, i v poslední chvíli, když ví, že ho vedou na popravu, ale ví, že ho schovaný synek sleduje.
Film odsuzuje fašismus opravdu jemným, ale zásadním způsobem. Nijak se nesnaží zlehčovat, nebo parodovat, byť by k tomu námět dětská hra mohl svádět. Rozdělení na dvě půlky, laskavou a temnou, prostředí hotelu, to vše mírně připomene Anglického krále. A i ten dojem z války je mírně podobný.
Nevím, jestli by se v realitě italský potentát tak snadno smířil s odlouděním snoubenky, nebo by malý chlapec přežil skrytý v táboře, o přidružení se k německým dětem důstojníků nemluvě, ale to jsou jenom hnidpišské detaily u jinak opravdu výborného, krásného a dojemného filmu.
O málokterém filmu zde hodnoceném bych řekl - musíte vidět - ale o tomto rozhodně.