Petrolejové lampy
Tento film Juraje Herze je označován jako sugestivní drama a řadí se mezi významné režisérovi filmy, ale přes svoji naléhavost a působivost mi plně nesedl, možná svojí znepokojivostí. Přesto ho hodnotím velmi kladně, ocenit musím herecké výkony hlavních představitelů, celkovou naturalističnost i to, že závěr zpětně osvětluje různé, dříve viděné, momenty.
V rozverném začátku poznáváme Šťepu (I.Janžurová) na oslavě Silvestra 1900 i jejího bratrance, důstojníka Pavla (P.Čepek). Štěpa je jiná než ostatní, je živá, bezprostřední, hraje divadlo, a tak ji její okolí nechápe a spíše odsuzuje. Matka (M.Rosůlková) se ji snaží dobře provdat, upřímného ale chudého učitele ji vymlouvá a doporučuje usedlého pána, jež nemá pochopení pro pití piva, úspěch v kuželkách natož pro extravagantní klobouk. A tak se i přes zdánlivou samostatnost Štěpa ve svých třiceti bojí, že zůstane starou pannou.
Její rodiče jsou zjevně zámožní, zato strýc hospodaří na zchátralém statku, kde dře i Pavlův bratr Jan. Veškerý výdělek ze statku padá na Pavlovi směnky, karban, chlast a ženský, sám Pavel je při řídkých setkáních se Štěpou nemluvný a odtažitý. Při návštěvě statku Štěpa vzpomíná na dětství, které zde prožila a cítí se zde být doma, bohužel Jan i strýc jsou vůči slečince z města přezíraví. Jsme svědky i brutálního a surového chování obou bratrů nejen vůči děvečce ale i vůči sobě, což má v kulisách polorozpadlého statku až apokalyptický rozměr.
Jan se chce oženit s děvečkou a založit rodinu, Pavel přichází s lepším nápadem, totiž oženit se s bohatou nevěstou, která by statek postavila na nohy. Vyrazí proto hned na námluvy za Šťepou, její rodiče jej sice odmítají, ale ona nechce být starou pannou a ke svatbě skutečně dojde. Svatební veselí vystřídá zklamání ze svatební noci, kdy Pavel předstírá spánek a ani později nechce plnit manželské povinnosti, teprve po delší době přiznává, že nemůže mít děti. Jenže Šťepa chce mít rodinu a tak Pavel pozve kamaráda, kterého Šťepa doslova odkopne. Devastace statku pokračuje, Pavel jen pije, o statek se nestará a ani Jan nemá zájem domluvit se se Šťepou. Pavlova zasmušilost přechází v nervózní pochechtávání, objevují se problémy s chůzí i chvilkové nepříčetnosti. Teprve nyní se ukazuje, že Pavel má sifilis a v závěru filmu ho Šťepa převáží do ústavu. Při zpáteční cestě se setkává s jeho dcerkou, kterou veze jeptiška na statek, kde Jan Pavla zapře a k očekávanému, byť částečnému, happyendu nedojde.
Ve druhé polovině filmu, kdy se dozvíme pravdu o Pavlově stavu, nám začnou docházet různé detaily Pavlova chování. Např. jeho prorokování, že Šťepa bude brzo vdova, jeho zasmušilost i schovávání se před podobně postiženým vysloužilcem. Pavel zaslouží určité uznání za to, že měl tolik slušnosti a Šťepu nenakazil, to ale kontrastuje s jeho cynismem při získávání peněz na statek svatbou. Na druhou stranu mu nevadilo, že při brutálním znásilnění děvečky nakazil i ji, a jestli Jan uposlechne otcovu radu, aby zabránil tomu, aby Šťepa přivedla na statek cizího chlapa, kdo ví...
Film je ve znamení proměny obou hereckých představitelů, která není příliš dána na odiv, o to hlouběji však působí. Ztvárnění rolí od Janžurové i Čepka je skvělé, Čepek působí zezačátku dosti toporně, ale jeho proměna je skoro děsivá - stačí si porovnat vyznění prvního a druhého společného korzování obou manželů. Ve filmu také kontrastuje secesní optimismus počínajícího století s naturalismem a až existencionalismem zchátralého statku. Mnoho detailů činní film bohatším, než se na první pohled zdá a přináší tak celkem silný divácký zážitek.