Lisabonský příběh
Spíše nezávislý film "Lisabonský příběh" z roku 1994 režiséra Wima Wenderse ("Nebe nad Berlínem", "Buena Vista Social Club") je až filosofickým snímkem o podstatě filmu i života.
Začátek filmu zachycuje cestu Phillipa Wintera autem do Lisabonu, kam ho pozval jeho přítel, filmař Friedrich Monroe. Cesta je zachycena jako mírně netradiční a svérázná "roadmovie" po sjednocené Evropě. Během celkem vtipného úvodu se seznamujeme s Phillipem, tento úvod vymezuje i celkový ráz filmu. Na udané adrese nalézá Phillip obrovský prázdný dům, který Fridrich opustil před několika hodinami. Poznává několik místních dětí, které Friedrich učil filmovat i malou kapelu, která natáčí písně do Fridrichova filmu. Phillip se v domě zabydlí, prohlíží si pracovní záběry a dětem předvádí své zvukařské umění. Je totiž zvukařem a má ozvučit Fridrichův dokumentární film o starém Lisabonu, vyráží proto do ulic natáčet zvuky města. Phillip se několik dní toulá uličkami, natáčí zvuky a sbližuje se se zpěvačkou Theresou z kapely. Asi po dvaceti dnech naráží nečekaně na Fridricha díky sledování chlapce, který je němým svědkem Phillipova bloudění městem. Fridrich byl unavený prací a hlavně byl zklamaný tím, chtěl zachytit město realisticky, ale zdálo se mu, že co cíleně zaměří kamera, to už není realistické. Proto odešel z domu a toulal se ulicemi s kamerou na zádech, má obrovské množství nikdy neviděných filmů z nichž chce sestříhat svůj film. Phillip ho vrací do reality pomocí namluvené kazety a v závěru společně točí film, což je zachyceno v grotesce alá Pat a Mat filmaři.
Tento velmi poetický a laskavý snímek se dívá na filmování i život trochu jinak. Podnětný je Fridrichův strach z toho, že filmování mění skutečnost, jakoby šlo o aplikaci Heisenbergova principu neurčitosti na svět filmu, i když každý fotograf ví, že nefotí skutečnou realitu ale to, jak ji vidí on. A Fridrich se ptá, zda toto platí i pro filmování neživého města nebo zda je město ve skutečnosti živým organismem. Film se také možná odvrací od fascinace technikou, která sice mnohé dokáže, ale sama duši filmu nedá. Svou atmosférou mi připomíná (další) německé filmy poloviny devadesátých let, občas dojde i na mírně "Lynchovský" vizuální záběr. Film doprovází také krásné písničky portugalské skupiny Madredeus, zejména zpěvačka Theresa stojí za to. Velkou roli hraje ve filmu i "starý" Lisabon, nevím, nakolik je autentický, ale je opravdu pěkný. Ve filmu zazní i pár vtipných hlášek, pobaví i "překřtění" Phillipa Wintera, na jehož postavě film stojí, na pana Zimu.
Jde o svéráznou oslavu filmařství, snímek je poetický, nostalgický, přívětivý, laskavý a má svoji duši. Diváka přitáhne a vtáhne tak nějak mimoděk, ani nevím čím a jak, snad i jistou fragmentovostí, ta spočívá v tom, že některé momenty jsou jen naznačeny, jiné zase nedokončeny. Film však neoslavuje jenom filmařství ale i určitý "pohodový" přístup k životu, na druhou stranu je obtížně uchopitelný, až by se člověk mohl ptát - co to vlastně je? Ale každopádně stojí za shlédnutí.
DVD obsahuje i dva cca čtvrthodinové bonusy, totiž rozhovor s režisérem z roku 2001 a ukázku z černobílého filmu o Lisabonu, kde hrají prim úzké křivolaké uličky s tramvajovou dopravou, záběry jsou doprovázeny hudbou skupiny Madredeus.