Smuteční slavnost
Černobílý film "Smuteční slavnost" byl natočen v roce 1969 a protože líčil rozkulačování v padesátých letech, skončil rovnou v trezoru. Osobně mi ale připadá, že neobžalovává jenom komunisty ale spíše obecné lidské nešvary a přidává i ženský pohled na věc; celkově mi přijde mnohem silnější (protože syrovější) než námětově podobní a cenění "Všichni dobří rodáci".
Film se odehrává v polovině 60. let, na polorozpadlém statku umírá Jan Chladil (L.Króner). Jeho manželka Matylda vyráží do okresního města, kde chce manžela pohřbít v rodinné hrobce. Jenže Jan byl vyhnán jako kulak bránící vzniku JZD a tak se k jeho pohřbu staví úředníci odmítavě. Zvlášť, když se na MNV objevují protagonisté tehdejšího vyhnání, totiž tajemník Januš a hlavně úředník Alois Devera (J.Somer). Jenže Matylda za války pomohla Janušové a tak povolení k pohřbu dostane.
Ve druhé části filmu probíhají přípravy na pohřeb a v retrospektivních vzpomínkách ožívají události z vyhnání. Najednou se ukazuje, že Jan nebyl rozený sedlák ale přiženěný kramář, který střílel na Januše. Ten poslal Deveru zabrat statek a co na statku zbylo, to si rozebrali sousedi. Devera majetek spíše (pasivně) bránil, "odnesl" si jen Toničku, kterou si později vzal za ženu. V závěru filmu probíhá mlčenlivý pohřeb jehož se zůčastnili všichni tehdejší sousedi, funkcionáři čekají protest ale mlčenlivý průvod je ještě zlověstnější.
Na filmu je paradoxní a znepokojivá spousta situací - Jan pil a sousedi ho moc rádi neměli, zato Matyldy si vážili, což jim nebránilo v tom, aby si rozebrali její zabraný majetek. To provedli za mlčenlivého souhlasu a spíše ironicky komentovaného dohledu Aloise Devery, na němž pak ulpěla celá hanba i vina. Na jednu stranu udělal za Januše špinavou práci, na druhou stranu viděl rabování sousedů - a tak je pro všechny špatný a nepohodlný. Tím nechci Deveru obhajovat, je to bezpáteřní oportunista, který se snaží vyjít se všemi a přitom dělat jen to, co se mu řekne.
K tomu se přidává i ženský pohled, najednou je vidět, že všichni ti kulaci i funkcionáři měli manželky, které se nestaraly o politiku ale o domácnost, což bylo kolikrát ještě těžší. Příklad je nešťastná Tonička - tu má Alois upřímně rád, jenže všeobecný tlak okolí i vliv rodičů je pro ni drtící. Rodiče ji poslali do statku za Deverou, když už otec odvezl co mohl, což chápala jako ostudu a hanbu. Zkrátka mi přijde, že ve filmu nejde o obžalobu režimu jako takového ale spíše o zachycení lidské chamtivosti, zášti a závisti. To vše samozřejmě režim umožňoval a podporoval tím, že navozoval hraniční situace a vyhrocoval vztahy.
Film má syrovou atmosféru a to nejen tím, že je černobílý a odehrává se převážně v zimě. Na syrovosti přidávají různé scény úředníků, kde ožívá duch aparátčíků 60. let zachycený až dokumentárně, dále vzájemná zášť a nevraživost během vystěhování i příprav na pohřeb. Často jde o krátké scény, které jsou ale úderné, výstižné a kruté. Zaujme několik "deja-vu" scén, třeba když se Alois a Tonička loučí - jednou po první noci a pak při pohřbu, nebo když se farář i Devera, defakto ideový soupeři, ptají - proč zrovna já? Zajímavá je i scéna, v níž Tonička s dětskou naivitou vrací šperky a Matylda ji posílá domů, aby nenastydla. Pochvalu zaslouží i J.Somr jehož Alois Devera zachycuje složitost doby.
Film byl natočený podle románu Evy Kantůrkové, který je mnohem obsáhlejší a tak byl vybrán motiv pohřbu, možná i proto mi připadá jen naznačená tragedie mrtvého syna zbytečná. Zážitek je to ale silný, ale i když má film něco málo přes hodinu, tak působí zdlouhavě.