Dvanáct opic
Jedná se film s Brucem Willisem v hlavní roli, možná z dob jeho největší slávy, ve kterém opět (ne)zachrání lidstvo – narážím na známý vtip: proč nehrál Willis v Titanicu? Protože by všechny zachránil... Film jako takový je inspirován starším filmem. Ono s tou záchranou je to relativní, ve filmu je totiž použita časová smyčka, hrátky s realitou a představami...
Po smrtící epidemii většina lidstva zahyne, zbytek přežívá v podzemí. A pouze vězni, vybraní jako „dobrovolníci“ se vydávají na zmrzlý povrch. Jením z nich je i vrah James Cole (Bruce Willis). Je mu nabídnuta šance na snížení trestu. Je poslán do roku 1996, aby sbíral informace. Omylem je poslán do roku 1990, kde skončí v blázinci, svoji příčetnost se pokouší prokázat tím, že zavolá na konkrétní číslo, kde ale není jeho kontakt – je ještě příliš brzo. Mladá psychiatrička Kathryn Raillyová má dojem, že už Jamese někdy viděla – a ten má pro změnu flashbacky scény střelby na letišti. S pomocí Jeffreyho (Brad Pitt) chce utéct z blázince, což se mu nepovede – ale potom, po jakémsi skoro Lynchovském hovoru sám se sebou(?) zmizí ze samotky, kde je spoutaný a pod sedativy. Ocitá se zpátky ve své přítomnosti a je poslán do první světové války. Kathryne mezitím zjišťuje, že dějiny jsou plné náhlých zjevení lidí, varující před epidemií v roce 1996.
V roce 1996 se Cole setkává znovu s Kathryn, unese ji do Filadelfie. A zjistí, že v jeho flashbacích z letiště je i Kathryne a vždy byla. James hledá tajnou armádu 12 opic, která vyvíjí smrtící virus, a přitom dostává podivná varování od bezdomovce. Nakonec zjistí, že armádu vede Jeffrey, kterému myšlenku na podobou epidemii vnukl sám před lety v blázinci. Jenže se začíná stírat rozdíl mezi tím, co je skutečnost a co představa. Střela, vytažená z jeho nohy, je z roku 1917, doktorka najde i jeho fotku z první světové války a konečně mu uvěří. Jenže v tu chvíli začne zase James pochybovat - chce se uzdravit z představ o budoucnosti, chce žít tady a teď. Aby zjistili, co je skutečnost, zavolá Kathryn na ono číslo a tuto nahrávku již James v budoucnosti slyšel. Rozhodnou se utéct, namaskují se a zjistí, že se takhle dávno znají. Armáda 12 opic ve skutečnosti vypustila zvířata ze ZOO, James a Kathryn prchají na letiště, kde se odehrává jeho sen - flashback. A malý James vidí umírat sebe sama při pokusu zastavit asistenta s virem.
Zkrátka a dobře, dvouhodinová poctivá scifárna poloviny 90 let. Willis je pro takové role snad zrozen, a Brad Pitt se ukazuje opět jako chameleon, kterému nedělá problém přecházet mezi různými polohami jedné postavy. Filma nabízí pár zajímavých záběrů, časová smyčka a tápání o realitě, důraz bych však kladl na to, že je to poctivá scifárna, kterou má režijně na svědomí, pro mě překvapivě Monty Pythonovský, Terry Gilliam.