Persona
Persona patří spíše mezi experimentální nebo částečně abstraktní Bergmanovy filmy.
Ve filmu se setkáváme s herečkou Elizabeth, která prostě přestala mluvit a její ošetřovatelkou Almou, která ji neustále něco vypráví a film prakticky obsahuje pouze dlouhý Almin monolog. Část příběhu se odehrává v nemocnici, většina však na chatě, kam obě ženy poslala doktorka.
První půlka je taková rozvleklá a poklidná, změna nastane ve chvíli, kdy si Alma přečte Elizabethin dopis pro doktorku. V něm Elizabeth píše, že Alma je vhodná ke studiu a to ji rozzuří, vztah obou žen začne být složitější a konfliktní. Obě ženy ale spojuje jedno zásadní téma, totiž mateřství. Alma mluví o orgiích na pláži, které pro ni končili potratem, vyčítá Elizabeth její starost-nestarost o syna, o kterého se nestará, protože jí brání v kariéře, ale chtěla být v roli matky. To je obsahem klíčové scény filmu, kterou vidíme dvakrát, jednou s pohledem na Almu, podruhé na Elizabeth.
Na chatě jsou ženy obě v civilu, v nemocnici je sestra v uniformě a ke konci se tyto civilní a nemocniční záběry střídají, jako by film směřoval k tomu, že je vše naopak, že sestra je kvůli potratu ta nemocná, která se potřebuje vymluvit. Postupně vychází najevo i to, že Elizabeth se rozhodla přestala mluvit, aby nelhala. Filmem se mihne i slepý manžel herečky, ta mu místo sebe podstrkuje Almu a to i do postele.
Úvod i závěr filmu obsahuje abstraktní záběry, detaily ukřižování, zatloukání hřebů do dlaní a zmateného malého chlapce. Tím je zřejmě opuštěný syn herečky, ale další symboly a významy nechápu. Prakticky každý záběr tohoto hodiny dvacet dlouhého filmu působí jako krásná fotografie. Na film se sice dobře dívá, ale nemohu říct, že bych ho plně pochopil.