Robinsonka
Černobílý film z roku 1956 je první filmovou adaptací stejnojmenného románu M.Majerové. Děj se odehrává kolem roku 1936 a tvoří svým způsobem kontrast k idylickému obrazu prvorepublikových komedií, ukazuje jejich "odvrácenou" stranu, což je dáno i tím, že M.Majerová byla komunistická spisovatelka a novinářka. Ono to však není tak jednoznačné, ve filmu najdeme kromě sociálních také výchovné a emancipační momenty.
Dospívající Bláža se vrací předčasně z letního tábora, protože se jí narodil bratříček Péťa. Nadšení a radost zkalí smrt matky při porodu, Bláža se najednou musí starat o domácnost, protože její otec (L.Pešek) je taxikář a často jezdí i v noci. Chlapeček je sice zatím umístěn v kojeneckém ústavu, ale ani tak Blaženě starost o domácnost moc nejde, neumí totiž vařit, nakupovat ani uklízet. Situaci si ulehčuje hrou na Robinsona Crusoe a do této hry občas zapojuje i otce, oba si tak odlehčují těžkou situaci. Život Blaženě komplikuje i první láska nebo kamarádka "fiflena".
V domě se často Blažena potkává se služebnou Toničkou, která se jí snaží pomáhat, Blažena však pomoc odmítá. Přestože je bezradná, tak má svoji hrdost a útěchu hledá v izolaci před světem, skutečné i fantazijní, navíc nechápe, proč by jí chtěl někdo pomáhat. Tonička zase slouží u cizích, je sama a touží po společnosti, schvaluje i Blaženinu touhu po vzdělání - Blažena má po prázdninách pokračovat ve studiu na gymnáziu. Otázka však je, co s Péťou, ten už nemůže dále zůstat v ústavu a tak se po dlouhém vnitřním boji Blažena vzdá školy a rozhodne se starat o domácnost. Tu ale zakročí Tonička, ta nechce, aby Blažena dopadla jako ona a stane se její novou matkou. Tento závěr působí jako blesk z čistého nebe, bez jakéhokoliv vysvětlení nebo předchozího náznaku. A podobně, ne úplně dotaženě, působí zasazení filmu do retrospektivy, i když si člověk vše snadno domyslí.
Ve filmu Oty Hofmana, později uznávaného tvůrce dětských filmů a seriálů, zaujmou fantazijní "ostrovní" scény kontrastující s vlastním dějem. S těžkou situací se oba hlavní protagonisté vypořádávají právě pomocí hry, která jim přináší únik od reality. V té jsou totiž zoufalí a bezradní, což je obzvláště dobře vidět na L.Peškovi, který mimo hru prakticky nedokončí větu, hovoří pomalu a těžce - jeho samota, zoufalství a hlavně bezradnost je přesvědčivě ztvárněná, byť jde pro něj o netypicky vážnou roli.
Film také obsahuje výchovné prvky, zejména ohledně pomoci dětí v domácnosti, což kontrastuje s otcovou nesamostatností. Žena-matka se jako jediná stará o domácnost a ani dcera není vychovávaná k domácím pracem, protože se pro ni plánuje lepší budoucnost. Takto polarizovaný pohled je nám dnes už cizí (aspoň doufám), i díky emancipačním hnutím, které v tomto smyslu změnilo role v rodině. Ale film není sociologickou studií, je spíše pohledem na dospívání a proto je zajímavý hlavně kontrast úniku, nejen na ostrov, ale i k řešení běžných situací, kdy na smutek není čas. V tomto smyslu zaujme Blážina nečekaná dospělost a to zvláště v kontrastu s její kamarádkou. Ale i Blaženina dospělost je spíše násilná póza, ve skutečnosti marně hledá oporu, což je vidět i na pouti, a tak i přes počáteční odpor přijme Toničku radostně do svého světa.
Někteří tvrdí, že je tento film příliš lyrický, což se mi nezdá, ale i kdyby, tak má díky tomu určité kouzlo, atmosféru a sílu, kombinující smutek a rezignaci s novou nadějí a tuto syrovou atmosféru doplňuje i prostředí, totiž rozestavěná periferie. Pouze závěrečné rozuzlení je násilné a neorganické - v románové předloze to prý trvalo přes půl roku.
- Cech panen kutnohorských
- Cesta do hlubin študákovy duše
- Hotel Modrá hvězda
- Hrátky s čertem
- Husitská trilogie - Jan Hus, Jan Žižka, Proti Všem
- Karel a já
- O věcech nadpřirozených
- Roztomilý Člověk
- Škola otců
- Škola základ života
- Těžký život dobrodruha
- U nás v Kocourkově
- Valentin Dobrotivý
- Život je krásný